Poslední ze žhavých milenců

 

 

Neil Simon

Poslední ze žhavých milenců

 


Agentura HARLEKÝN

neděle, 9. srpna 2015, 19:30 hod


 

Režie:

Zdeněk Kaloč

 

Překlad:

Ivo T. Havlů


Kostýmy:

Michaela Červenková

 

Scéna:

Miloš Ditrich

 

Hudba:

David Rotter

 

Hrají:

Barney Tringeld - Petr Nárožný
Elaine Navaziová, Bobbi Michelová, Jeanette Fischerová - Simona Stašová

 

Komedie patří mezi nejúspěšnější díla známého amerického autora. Řadu sezón se těšila velké divácké přízni na Brodwayi. Skvělá je již svým námětem a přímo dokonalá díky mistrným dialogům.

Barney Tringeld, starší majitel rybí restaurace v New Yorku, se po letitém spořádaném manželství odhodlá k první nevěře. Má pocit, že vlastně vůbec nežije. Jak sám říká: "Chtěl jsem poznat, jaký je to s cizí ženou. Budu mít úspěch, budu se jí líbit, vzruší mě její dotek? Tisíce otázek, na které bych už nikdy nedostal odpověď, kdyby se moje jméno zítra objevilo v rubrice úmrtí!" Do bytu své stařičké maminky si postupně pozve tři různé typy žen (sexu chtivou Elaine, ztřeštěnou Bobbi a upjatou Jeanette) a dostává se s nimi do neuvěřitelně komických a choulostivých situací s ještě komičtějšími výsledky.

Odvěká mužská touha po milostných dobrodružstvích inspirovala autora k napsání komedie, při které se baví a smějí diváci bez rozdílu věku. Je jen otázka, zda životní poznání majitele rybí restaurace v Americe je pro starší pány varováním nebo naopak, povzbuzením pro nová dobrodružství.

 

NEIL SIMON

 

Nejúspěšnější (a údajně i nejbohatší) americký dramatik posledních čtyřiceti let, nekorunovaný král broadwayských činoherních scén s přesahem i do oblasti muzikálů. Narodil v roce 1927 v New Yorku. Měl přezdívku "Doc", protože od dětství snil o povolání lékaře. V 16 letech vstoupil do armády. Pak sice začal studovat medicínu, ale studium nedokončil. Začal psát skeče a později seriály pro televizi a zde uvízl drápkem. Světovou dramatickou literaturu obohatil v žánru velmi obtížném, zato nad jiné působivém - v tragikomedii.

Jeho první hra "Come Blow Your Horn" (Pojď nám zatroubit) je prý hra autobiografická. S ní ještě díru
do světa neudělal. Druhou hru dokonce nejprve vzdal. Teprve po dokončení úspěšného libreta k muzikálu "Little me"(Malé já), který měl premiéru na Broadwayi v roce 1962, se k ní vrátil a ta založila jeho slávu.
Byla to hra "Barefoot in the Park" (Bosé nohy v parku). Další neméně slavnou hrou byl "Podivný pár", nadšeně přijatý nejen obecenstvem, ale i vážnou kritikou, což je shoda vcelku dosti vzácná. Od Podivného páru napsal Neil Simon další hry (Sliby chyby, Apartmá 719, Drobečky z perníku, Poslední ze žhavých milenců,
Zajatec na druhé avenue, Vstupte! aj.)

Inscenace Poslední ze žhavých milenců (The Last of the Red Hot Lovers) byla uvedena v roce 1969 v broadwayském Eugene O'Neill Theatre, v jednom z nejvýznamnějších newyorských divadelních center. Dočkala se 706 repríz. Hra, režisér (Robert Moore) a herci (James Coco a Linda Lavin) byli nominováni na prestižní cenu Tony Awards. V roce 1972 byla hra zfilmována.

I v dalších letech obohacoval Neil Simon repertoár broadwayských divadel o nové hry (např. Kapitola druhá, Každý má svého Leona, Blázni, Hodný pan doktor, Chci k filmu, Dámská jízda, Ztracen v Yonkersu a další).
Můžeme bez nadsázky říci, že patří k nejhranějším a nejoblíbenějším autorům na světě. Podle jeho her vznikla řada úspěšných filmů. Obdržel několik významných ocenění a v roce 1991 prestižní Pulitzerovu cenu.

Simonův humor není nikdy zlý. Simon není supem - ptáčkem posměváčkem. Naopak, v jeho hrách zaznívá smířlivý, chápající hlas.

 

Kdy je člověk směšný?

 

Na jevišti Národního divadla právě vystupuje v komické roli jeden z nejlepších herců. Z hlediště se ozývají salvy smíchu. Výstup končí a zpocený herec vbíhá do zákulisí. Téměř se svalí na židli a zhluboka oddychuje.
Pak se obrátí na kulisáky, kteří kolem postávají v přítmí, připraveni na přestavbu dekorace a povzdechne si :“ Jo, pánové, je to dřina!“ Jeden z kulisáků poznamená: “Copak vy! Vy se bavíte. Co máme ale říkat my!?“  Domnívám se, že i řada diváků si v duchu pomyslí : „Ten se má! Jen samá legrace. Takový život by se mi taky líbil.“

Kdy je člověk směšný? Kdy budí v těch, co jej pozorují, smích? No přece ve chvíli, kdy se bere příliš vážně, aniž k tomu má sebemenší důvod. Skutečný komik ( jakým byl například Chaplin, Laurel a Hardy, Voskovec a Werich nebo Hugo Haas) to dobře ví. Má totiž silně vyvinutý pozorovací talent a stejně velkou představivost, k níž se pojí jevištní inteligence. K výsledné lehkosti a samozřejmosti, s níž v postavě, kterou představuje, jedná, se však musí dopracovat tvrdou prací v řadě náročných zkoušek. S lékárnickou přesností odměřuje význam každého slova a gesta, každé pauzy.Fixuje jedinečný rytmus a tempo, a jako korunu všeho nasazuje pointu.

Ne nadarmo se říká, že humor je matematika.Výbuch smíchu v publiku, který komik vyvolá, by se dal také  přirovnat k řetězové reakci. Dochází k ní, jakmile je neúplné množství štěpného materiálu náhle doplněno jejím kritickým množstvím.Je-li ho jen o zlomek miligramu méně  nebo naopak více, není už kritické a k reakci nedojde. – Komik se také nemůže ještě před publikem rozpomínat na každý detail své role. Proto si v jisté fázi zkoušek intenzívním opakováním „partitury“ vnitřního i vnějšího aranžmá vytváří řetězec podmíněných reflexů. Ten pak hereckému projevu dává zdání spontaneity a improvizace.

Tak také pracovali mí kolegové, herecké osobnosti - Simona Stašová a Petr Nárožný. Často až k hranici úplného vyčerpání. Ano, je to velká dřina. Ale díky ní a talentu se nakonec dostaví ta prchavá chvilka nesmírné radosti. To když  diváci vybuchují smíchem a tu a tam i zaslzí.

 

Zdeněk Kaloč.